Z obyčejné prosté venkovské dívky, narozené v roce 1923 v malé vesničce na Českomoravské vysočině, se v roce 1944 stala řeholnice, která svou povahou a celým svým životním stylem lnula k dětem. Věnovala se jim 4 roky v mateřské škole v Poděbradech.

V početné rodině, v níž vyrůstala, dostala základ křesťanské lásky a navíc smysl pro oběť, kterou bylo nutno přinášet při soužití devíti dětí. Odříkání, vzájemná úcta a poslušnost vůči rodičům vytvářely ducha rodiny. To byl jediný majetek, který si každý člen rodiny odnášel do života. V řeholním společenství sestra Akvinela - dříve Ludmila - měla příležitost v lásce nejen růst, ale také ji hojně prosazovat.

Padesátá léta minulého století jsou známá likvidací řeholních společností. Řeholnice byly nuceny opustit své kláštery i své poslání, které převážně vyměnily za práci v továrních halách. Během deseti let začínají další etapu práce u mentálně postižených dětí i dospělých. Sestra Akvinela je zařazena s dalšími Školskými sestrami do narychlo zřízeného ústavu v Horní Poustevně. Píše se rok 1960, kdy tento pohraniční kraj po vystěhování obyvatel německé národnosti připomíná opuštěné poválečné bojiště. Ve třech domech bylo umístěno 115 mentálně retardovaných dětí přímo z Prahy. 25 sester nastoupilo jako ošetřovatelky. Práce byla těžká a náročná. Téměř od základu se muselo budovat bydlení i jeho okolí. Bůh byl silou a radostí sester. To pociťovali i postižení. Sestra Akvinela, která měla také zdravotnické vzdělání, převzala funkci vrchní sestry. Velký počet sester - učitelek se uplatnil jako zdatné vychovatelky. V průběhu 28 let se stal ústav v Poustevně pro děti malým rájem a pro obyvatele vesnice oporou v mnohých lidských potřebách.

V roce 1988 všechny sestry ukončily své poslání mezi handicapovanými. S bolestí a smutkem se loučily s dětmi, které se staly součástí jejich života. Věk a únava nekompromisně uzavřely historii práce v pohraničí. Sestry se přestěhovaly do památného cisterciáckého kláštera v Oseku u Duchova.

Sestru Akvinelu však po roce můžeme objevit v Praze, kam byla poslána svými představenými, aby pomohla Charitě získat a vybudovat Domov pro mentálně postižené přímo v hlavním městě, tedy dnešní Domov sv. rodiny, v jehož čele stála od jeho zrodu 1991 až do roku 2002. K jejím nesporným úspěchům patří zajištění pravidelné dotace Ministerstva práce a sociálních věcí a Magistrátu hl.m. Prahy a získávání finančních darů pro Domov.

Sestra Akvinela byla svou osobností neodmyslitelně spjata s klidem a bezpečím klientů Domova sv. rodiny. Za své bohulibé počínání byla jmenována čestnou občankou Prahy 6 a za svou celoživotní práci byla vyznamenána Medailí Za zásluhy o Českou republiku. Na její počest po ní byla nazvána nadace – Nadace sestry Akvinely.